Menu (accesskey=1)

Zářící zimní Brdy

Po loňské slabší účasti jsme čekali, jak se tentokrát vydaří Zimní brdský přechod. Navíc KČT oblast Praha zařadila akci do cyklu pochodů Putování zimní Prahou.

Ten den začal stresově. Přišel jsem pozdě na metro. Na poslední chvíli jsem skočil do vlaku kyvadlové dopravy směr Smíchov. Jenže jsme nejeli. A zpoždění už bylo větší než doba pro přestup na Smíchově. Ještě, že jsme se s ostatními pořadateli domluvili, že pojedeme o vlak dřív. Tak oni tam budou a já je dojedu na poslední chvíli. Ale na Smíchově přípoj není. Co se děje? Odjezdová hala plná, na tabuli zpoždění 30, 60, pak i 80 minut. No nazdar. Proč ten pochod má takovou smůlu? Jak vedle toho marnotratně působí ochota a angažovanost spřízněného pracovníka vedení OPŘ Českých drah, který nám nejen vyjednal možnost startování v čekárnách na železničních stanicích, ale i rozmnožil a rozeslal k vylepení pozvánku na náš pochod. Už vymýšlím, že rozdáme popisy tras a diplomy na nádraží a pošleme účastníky, kam jim libo. Už víme i důvod: přetržená trolej kdesi v Zadní Třebáni. Vlak s příjezdem po 5.hod přijel až asi v 8 hod.

Konečně i my odjíždíme s hodinovou "sekerou". To ovšem znamená, že s námi jedou cestující ze tří vlaků. Pravda, někteří slabší jedinci to vzdali a autobusem se vydali na neorganizované toulání krajem. Přesto je na startu pěkný šrumec. Nutno přiznat, že jsme se tři hodiny nezastavili.

Díky publicitě, kterou pochod získal také jistě díky zařazení do cyklu pochodů oblasti Praha, jsme nejen vydali všechny přidělené průkazky účastníků Putování zimní Prahou, záhy došly zásoby popisů tras 25 km a nakonec i na 15 km. Nezbylo než operativně modifikovat popisy na 35km trasy a spoléhat na zkušenosti turistů.

Teprve, když jsme všechny vypravili do stopy, vyšel jsem ven a viděl, jak se mlhavé a chladné ráno změnilo v zářící slunečný den. Tak se tedy tentokrát vydařila předpověď počasí. Až se tomu nechce věřit.

Vyrážím na trasu. Z počátku je krpál - trhák na plíce. Když se zastavím, stoupá ze mne pára jako z dostihového koně. Dostáváme se na vlastní značení po zasněžené lesí silničce. Mírně stoupá přes vrstevnice, prosluněnými bučinami, podél kamenitých sutí obchází rokle a strže. Díky našemu traťovému komisaři procházíme vlastně nepoznanou přírodou Brd. Tady už jsou i stopy lyžařů. To jeden táta v rámci pochodu vytáhl dvě holčičky proběhnout se na lyžičkách. To ale neznamená, že třeba nevylezou na nedaleký posed. Je to prostě pohoda: sluneční záře, prosluněný les, poletující sněhový poprašek, ojíněné stromy. Ti, kteří si nevšimli v popisu označené odbočení na vlastní značení a pokračovali stoupáním v lese po modré turistické značce, o mnoho přišli.

Vyšlápli jsme na první postupový cíl (samokontrola) U Trojáku. Je zde občerstvovací stanice (z vlastních zdrojů) a po výstupu zasloužený odpočinek — hromadné opalování. Zatím jsem předešel asi 20 pochodníků, ale protože pospíchám do Kytína, nezdržuju se a pokračuju po hřebenovce. Předjíždí mne skupina cyklistů na horákách. Však na jižních stráních je už jarně odtátý sníh. Cestou na Skalku je mnohde vidět úklid v lesích po polomech.

V klášteře na Skalce je otevřené občerstvení a vystavené fotografie Jany Šplíchalové z Řevnic, ukazující průběh rekonstrukčních prací.

Suchou nohou přes zamrzlý rybníček vyrážím k obrátce v kytínské hospodě Nashville. Zde se dělí trasy 25 a 35 km. Je tu taky kontrola s pamětními razítky a jeden čaj zdarma v ceně startovného. Ale odolej, když je výběr z celé řady gulášů a pivo. Jídlo, pivo a čaj je okamžitě, na placení se neúměrně čeká. Až jsem myslel, že i jídlo je v ceně startovného. Do tichého country se mísilo vrzání stropního ventilátoru, bylo teplo, zdravili se všichni staří známí, kteří se potkávají na pochodech a už se chystají na letní dovolenkové putování, a tak mne "zdarma čaj" stál asi 155,- Kč. Až jsem zjistil, že z pochodníků jsem tu poslední.

Ještě jsem věnoval krátkou vzpomínku lásce z doby vojny, která tehdy bydlela v Kytíně a už upaluju zasněženou silnicí stále vzhůru až do lesa. Na soudném křížíme trasu padesátkařů, kteří pokračovali na Stožec, a severními úbočími scházíme k myslivně Rochota. Nastydlé průdušky úpí, ale srdce plesá. Stíny se dlouží v klonícím se slunci, pod strání asi zlí skřítkové povalili stromy přes cestu a pořadatel nezajistil jejich odklizení, ale to už bylo vidět do údolí - do civilizace. Tam už zářilo předjaří, ale jinak jsme celý den ťapali v krásném bílém křupajícím sněhu. A to slunce nemělo chybu.

V Halounech před hostincem prudce vpravo přes naštěstí zamrzlý brod do lesa a podle potoka vlevo, a když už to vypadá na dokončení po silnici, tak u autobusové zastávky vpravo nahoru a dál pak krajem pole po tajícím sněhu.

Stehlíci a koňadry na suchém šípku už zpívají o jaru, ale psi v zahrádkách zuří, že je rušíme. Jako zlatý hřeb dne se od posedu otevírá výhled na skládku a v dáli se rýsuje Praha. Keře v okolí skládky zdobí igelity všech barev a velikostí, ale v tuto roční dobu lze kolem projít. Polní cestou zarostlou chloudím scházíme dolů. Cesta končí u hřbitova, a ještě mi přeběhla černá kočka přes cestu. Nevadí mi to. Ale neměl jsem být takový optimista: na zpáteční cestě mají vlaky přerušený provoz, protože do drátů vysokého napětí v poryvu větru vletěl padákový letec.

Přes všechny zmatky to byl přenádherný den. Ale bohužel pro někoho ne. Takže vzpomeňme i na ostatní krásné blázny.

Jarda Kec, KČT Čechie Karlín Praha


TJ Čechie Karlín © 2016 Michal Kec (MiK)