Upocené okolí Prahy

Datum konání: 18.9.2004

Romantická Praha nás přivítala chladným slunečným ránem a příslibem teplého odpoledne. Po zhodnocení našich sil jsme vybrali odpočinkovou trasu 15 km z Radotína. O tom, že pořadatelé ji jako odpočinkovou nezamýšleli, jsme se měli brzy přesvědčit.

Cesta ze Smíchovského nádraží do Radotína byla přepychová. Naleštěná souprava dvoupatrového příměstského expresu nás již očekávala s otevřenými dveřmi. Dorazili jsme sice dvacet minut před odjezdem a ve vlaku již nebylo místo k sezení, ale co — utužíme formu a těch pár minut postojíme v prostorné místnůstce u dveří s komfortním, elektronickým ovládáním. Leč chyba lávky. Poslední slunečný víkend vylákal do přírody spousty lidí a vlak se brzy zcela zaplnil. Na malém prostoru se tak vedle nás tísnili dva psi, vřískavé miminko a parta turistů. Docela rádi jsme vystoupili do chladivého vzduchu na Radotínském nádraží.

Dobře označený start jsme našli hned a příjemní pořadatelé nám vyměnili drobné mince za popis našeho romantického dobrodružství. Po zběžném prostudování trasy jsme vyrazili. Hned první věta v propozicích začíná: „Od startu vpravo a přes železniční přejezd“, tak jsme bez váhání zabočili vpravo vbok, pochodem vchod. Nepřítomnost železničního přechodu a vracející se turisté před námi nás přivedli k poznání, že „od startu vpravo“ bylo myšleno jinak, než jsme si vyložili. S povzdechem, že to je snad poslední překvapení na tak krátké cestě, jsme provedli čelem vzad a vyrazili k nedalekému přejezdu.

Vzhůru za romantikou pozdního léta!

Průchod Radotínem byl bez větších komplikací a brzy jsme stoupali z obce po červeném turistickém značení. Ta barva nás měla varovat! Propozice praví: „Červená TZ + vlastní značení kolem plotu: Radotín — Kosoř“. Následující kilometry se však nesly ve znamení stoupání dle hesla: „Je kopec vedle prudší? Zahni tam a stoupej!“ Když jsme se zastavili na samotném vršku, veškerá romantika byla tatam a upocení jsme pokračovali lesem.

Osvěžující cesta lesem uběhla cobydup a už jsme byli z lesa venku. Nevidouc žádného jiného značení a nečekaje podrazu jsme se drželi červené turistické značky, jako pevného bodu v neznámých končinách. Tak se stalo, že místo do Kosoře jsme dorazili k několik kilometrů vzdálené Kulivé hoře, kde jsme se stočili přes Třebotov směrem na Ořech. Vlastně se skoro nic nestalo, protože podle rozcestníku jsme ušli kolem pěti kilometrů a Ořech leží dalších sedm před námi po modré turistické značce. Rozcestník nám tvrdil, že sice asi mineme Kalinův mlýn, ale zašli jsme si slabé dva kilometry.

Povzbuzeni malou svačinkou jsme se opět s novou chutí vydali zdolat svahy Kulivé hory. Za Třebotovem cesta vedla mezi poli, před námi se rýsovaly obrysy další obce (jistě to je Ořech!) a po pravé straně se pohodlně rozvalovala Matka měst. V dáli se zablýskla špice Žižkovského vysílače, což nám dodalo novou sílu, protože teď už přeci nemůžeme zabloudit!

Turistika v každém věku

Polní cesta rychle zmizela a nahradila ji cesta lesní. Ne sice tak přepychová, ale to nám nevadilo. Těšili jsme se, že brzy uvidíme Ořech. Jaké bylo naše překvapení, když další rozcestník ukazoval opět sedm kilometrů k Ořechu! Přiznal nám sice 2 km od Kulivé hory, ale vzdálenost od cíle se nezmenšila. S myšlenkou, že po modré půjdeme třebas i do pekel, jsme ho ignorovali a pokračovali v cestě.

Hluboko v lesích, zrovna když jsme si říkali, že sem jistě nikdo nechodí, narazili jsme na babičku. Místo košíku na houby měla na zádech batoh a ani svým oblečením nesplňovala naše představy bylinkářek, neřku-li pohádkových babiček. Taky že ne! Vesele k nám přiklusala a optala se, zda taky jdeme ten pochod. Že se jí zdála trasa tuze krátká, tak si ji prodloužila přes Třebotov. A jestli jde správně, že je ráda, že nás vidí. Poté, co jsme ji ubezpečili, že po modré dojde až k Ořechu, jsme přidali do kroku. Ještě zdaleka jsme slyšeli, jak nám děkuje a jak je ráda, že jde dobře. Mysleli jsme, že ji necháme daleko za sebou a půjdeme opět krajinou jen sami.

Indiánské osady a zbytečný výlet k muzeu

Kde se vzal, tu se vzal — potok. A přes něj most. A za mostem rozcestník. Hurá! Sice to nevypadá jako Ořech, ale to nevadí. Pravda byla taková, že jsme došli ke Kalinovu mlýnu, druhému bodu naší plánované trasy. Než jsme se rozkoukali z údivu, objevila se za námi naše pohádková babička a čile se pustila do řeči. V rychlosti jsme ji vyložili další průběh trasy a vyrazili, jak jinak, do kopce.

Další cesta vedla po dobře značené hlavní silnici zdejší indiánskou osadou. Kromě výzvy místního úřadu, že někteří indiáni dosud neuhradili poplatky za komunální odpad, jsme neviděli nic zajímavého. Když jsme opustili osady, šlapali jsme již docela širokou cestou mezi poli. Po levé ruce lán kukuřic, po pravé alej planých hrušek, v protisměru nás občas minul indián ve Škodovce následovaný oblakem prachu. Tak jsme dorazili až na hlavní asfaltku s cedulí, která označovala začátek obce Ořech.

Zde jsme načerpali na lavičce energii, pojedli, popili a když se na obzoru objevila schýlená postava pohádkové babičky, vyrazili jsme z města. Podle propozic mělo být v nedalekých Zbuzanech otevřené muzeum Auto Praga. Proč ne, trocha kultury nás nezabije. Do Zbuzan jsme dorazili záhy, prošli návsí a pověsili se na vrata muzea. Vrata byla zavřena, veškeré projevy života obstarávala nedaleko zametající stařenka. Na vratech jsme se dočetli, že do muzea se smí jen s průvodcem, že na dalšího průvodce musíme počkat 45 minut a že se v muzeu nesmí vůbec nic a samozřejmě ani fotit. Otráveně jsme složili unavená těla na lavičku u vrat a náladu týmu jsme zachránili dalšími dobrotami z batohu. Cestou zpět jsme opět narazili na naši starou známou, která netajila své nadšení. To se ještě znásobilo, když jsme ji poradili, že si cestu k muzeu může nechat ujít. Za odměnu jsme se dozvěděli, kde mají levné kafíčko a ještě další slova za námi zněla, když jsme pelášili na Ořech. Neutekli jsme ji až do cíle. ;-)

Přes dálnici do cíle

Cesta k Řeporyjím již byla romantiky zcela prosta. V odpoledním horku jsme nejprve prošli středem Ořechu, kde mají tak úzké chodníky, že je lepší chodit po ulici. Potom už se šlo po státovce, kde chodníky nebyly vůbec, nadjezdem přes dálnici Praha — Plzeň a před námi se objevily první domky hlavního města. Pronásledováni neúnavnou sběratelkou kilometrů jsme obešli řeporyjské nádraží a šťastně dorazili až do cíle. Ještě pár fotografií v cíli s panem pořadatelem a už jsme pelášili na autobus, který nás zavezl až k metru Luka.

Komentáře k trase

• Propozice na trasu byly dost strohé. Vlastně se jednalo o seznam procházených obcí. Bez dobré znalosti terénu, nebo turistické mapy je orientace podle tak kusých informací velmi obtížná.
• Oceňuji snahu v podobě ručně nakreslené „mapy“, ale nafocená příslušná část turistické mapy se zvýrazněnou trasou by mnohem lépe vynahradila nedostatečný slovní popis trasy.
• 15 km trasa by měla být jedna z lehčích. Kilometrový krpál hned na začátku „pro zahřátí“ není příliš dobrá motivace pro ospalé pochodníky
• Možná jsme se jen nechali unést romantickou procházkou v lese, ale naprosto jsme nezaznamenali „vlastní značení“, které nás mělo dovést do Kosoře. Pokud se nelze spolehnout na turistické značení, měla by být trasa přesněji popsána. Kde uhnout (orientační body), kam jít, zhruba jak dlouho.
• Závěrečná část trasy vedla převážně po silnici. Cesta z Ořechu byla po státovce s provozem, smogem, bez chodníku. Vím, že překonat dálnici lesem nelze, ale přimlouval bych se za minimalizaci silničních úseků.

MiK